Extraliga žen je přesně ve své polovině. Lvice se nyní vyhřívají na druhé příčce tabulky, neboť zaznamenaly pouze jedinou porážku. Chodovské ženy ale v poslední době sužuje početná marodka, která byla jedním z faktorů, proč se na poslední utkání proti Olomouci objevilo v nominaci pouze 11 hráček do pole a brankářky. Vítězství 8:1 se počítá, cesta k němu ale byla trnitá. Duel leckdy vypadal spíš jako souboj o přežití. 

Nejenom o dojmy ze zmiňovaného klání se podělila Markéta Prontekerová. Dvacetiletá útočnice přestoupila do chodovských barev před začátkem této sezony. „Sama jsem vnitřně vnímala, že potřebuji změnu, aby se „stereotyp“ změnil. Šlo ale o těžké rozhodnutí, byť vůbec nelituji,“ přiznává.

Florbalově si vyrůstala v Chomutově, jaká byla tvá cesta ke sportu s děrovaným míčkem?

„Rodiče mě od malička vedli ke sportu. Snažili se, abych si vyzkoušela různé odvětví a disciplíny, takže jsem hrála tenis, fotbal, hokej i golf. Až pak přišel na řadu florbal, který mě nejvíce nadchnul.“

Také si nastupovala v chlapeckých týmech…

„V Chomutově bylo málo dívek. V mladších kategoriích jsem byla vůbec mezi prvníma, takže mi ani nezbývalo nic jiného než hrát za kluky.“

Bereš to zpětně jako dobrou zkušenost?

„Určitě. Jsem za ní moc ráda. Vnímám ji rozhodně pozitivně, pomohla mi mnohem více než kdybych hrála jen dívčí kategorie. Zhruba ve starších žácích jsem dokonce ještě asi se dvěma dalšími holkami bojovala za to, abychom za kluky mohly hrát. Často se totiž časově křížila utkání a řešily jsme, za jaký tým tedy nastoupíme. S klukama nás ale hraní bavilo víc a věděly jsme, že nám dá víc do budoucna. Takže 100% doporučuji, aby si to dívky minimálně zkusily, když je příležitost. Rozdíl je patrný.“

Poté si přestoupila do Prahy, kam tě přilákal střešovický Tatran. Šlo o velkou změnu?

„Rozhodně. V té době jsem byla v 9. třídě na základní škole, takže jsem řešila více věcí najednou. Dělala jsem přijímačky na střední, i když je pravda, že jsem věděla, že chci i vzdělání mít v Praze. Florbal byl úplně jiný. V Chomutově jsme v podstatě nehráli systém, spíš jsme si jen tak pinkali.“

Trenér Procházka o tebe dlouho stál. Co tě nakonec před aktuální sezonou přimělo k rozhodnutí změnit dres a přijít mezi Lvice?

„Je pravda, že jsme byli v kontaktu delší dobu. Znala jsem také spoustu holek, které jsou moc fajn, takže i to byl faktor. V Tatranu jsem cítila, že mi nedává to, co bych od florbalu chtěla. Necítila jsem se natolik dobře, abych věděla, že má smysl pokračovat. Sama jsem vnitřně vnímala, že potřebuji změnu, aby se „stereotyp“ změnil. Šlo ale o těžké rozhodnutí, byť vůbec nelituji.“

Na Chodově už za sebou máš polovinu základní části. Jaká byla?

„Nad moje očekávání. Samozřejmě jsem se nejprve bála. Přišla jsem do nového kolektivu, hrajeme trochu jiným stylem, ale musím přiznat, že mi ta změna opravdu sedla a pomohla. Holky mě přijaly a je to opravdu fajn. Půlka základní části utekla strašně rychle, to nejdůležitější ale máme ještě před sebou.“

Tvé pozitivní emoce se odrážejí i v kanadské body, kterých nyní máš 16, což je průměr více než bod na zápas. Podle statistik máš úspěšnost střelby 35 %. Taková čísla nejsou vůbec špatná. Jak je vnímáš?

„Samozřejmě mě těší, i když je příliš nesleduji, protože vím, že by mě to jinak vnitřně svazovalo. Sama na sobě vidím, že gólů může být ještě více, čímž bych byla ještě prospěšnější týmu. Nestěžuji si ale.“

Který z duelů ti přišel doposud nejpovedenější? Nemyslím jen z tvého osobního pohledu, ale celkově třeba týmovým pojetím hry…

„Řeknu zápas proti ostravskému FBC. Nevěděly jsme moc co čekat, jen že půjde o těžkého soupeře. Šly jsme do utkání s tím, že chceme vyhrát, ale ne nějak naivně. Předvedly jsme velmi dobrou obranu, což byl základ úspěchu, a navíc jsme dokázaly být docela produktivní. Výsledek 6:0 byl super.“

Poslední utkání, které jste odehrály v sobotu v Olomouci, bylo dost netradiční. Nikoliv co se týče soupeře, ale vaší soupiskou. 11+2. Na Chodově si něco podobného dlouho nepamatuji. Jaké to bylo?

„Upřímně jsem se moc těšila, protože jsem věděla, že se více dostanu do hry. Tím, že nás bylo 11 do pole, jsme rozhodně nechtěly podcenit soupeřky. Toto trenérské rozhodnutí přišlo i proto, že nás nyní sužuje větší marodka. Navíc máme mladý tým, takže některé holky musely na juniorky. Vlastně se to celé tak sešlo.“

Vzpomeneš si, kdy si byla naposledy součástí týmu, který nastoupil v podobném počtu?

„Pamatuji si jeden zápas za Tatran, na kterém nám bylo podobně málo. Šlo o play-off zhruba tři roky zpátky, kdy jsme hrály proti Ostravě. Před tím asi už jen v Chomutově, kde opravdu nebylo moc dívek v mládežnických kategoriích. Prakticky jsme se vždy jen otočily na střídačce, rychle napily a šly znovu na hřiště.“

Takový herní rytmus člověka rychle vtáhne…

„Jak jsem zmiňovala, těšila jsem se. Šly jsme ale do utkání s určitou opatrností. Věděly jsme, že nás je málo a nechceme se jakkoliv zranit. Ve finále zápas bohužel nebyl takový, jak jsme si představovaly. To nastavení hry ze strany rozhodčích nebylo optimální směrem právě ke zraněním. Naštěstí jsme ve zdraví přežily a zahrály si.“

Právě na tvrdost hry jsem se chtěla zeptat. V obou pozápasových rozhovorech (od Elišky Chudé a Lukáše Procházky) zaznělo doslova – „Totální boj“ a „Florbal jen do 25. minuty, poté boj o přežití.“ Doopravdy jste to tak cítily?

„Od začátku jsem vnímala, že olomoucké hráčky byly docela drsné v osobních soubojích. Přišlo mi, že nestíhaly a nešlo o úplně fair florbal. Nás to v hlavě motivovalo také k ne úplně čisté hře. Tím, že se tyto dva styly hry spojily, rozhodčí nebyli schopni zápas ukočírovat. Ke konci se zranila Vaness a Luky si nás v tu chvíli svolal a řekl: „Už do ničeho nepůjdeme. Chceme hrát na míčku, nechceme více soubojů v rozích a maňtácích. Další ztráty nebudou.“ Pak už se to jen nějak dohrálo.“

Právě při zranění Vaness byly na střídačce patrné emoce…

„Já jsem Prochyho nikdy před tím takhle naštvaného neviděla. Nepostřehla jsem, co se zrovna v té situaci na hřišti stalo, ale to, co následovalo bylo nepříjemné. Viděly jsme, že Vaness měla velké bolesti. Snad bude co nejdříve v pořádku.“

Utkání se hrálo v olomoucké Čajkareně, která je vyhlášená svou všudypřítomnou svítivou barvou a nepříjemným klouzavým povrchem. Jak se tobě hrálo?

„Vyrostla jsem na parketách, takže mně se tam nehraje špatně. Člověk si po pár nahrávkách a střelách zvykne.“

Celkově jste zvítězily 8:1. Co podle tebe bylo klíčové?

„Do zápasu jsme vstoupily s tím, že jsme chtěly hrát svoji hru a kontrolovat průběh primárně s míčkem na hokejkách. Chtěly jsme také hodně střílet, což si myslím, že jsme docela dodržely, ale mohly jsme vstřelit třeba o 5 branek více. Nyní jsme na začátku určité cesty, o které jsme si řekly, že se po ní chceme vydat. V tomhle smyslu jsme duel splnily, i když máme stále na čem pracovat.“

A jaké máš ještě předsevzetí do další části sezony?

„Chci být co nejvíce platná týmu. Pak už mám v hlavě týmové cíle. Určitě bychom si přály minimálně zůstat v první dvojici tabulky a zmíním Superfinále.“


Generální
partner

Partneři
klubu