Po vzoru svých bratrů a otce Karla Jarolíma si jako malá nejprve navlékla kopačky, maminka ovšem nechtěla, aby další její dítě kopalo do balónu. Následujících deset let tak věnovala tenisu, avšak po nástupu na střední školu se naplno vrhla do florbalu. Tak začala kariéra reprezentační útočnice Anet Jarolímové. Nyní po dvanácti letech vše končí a jak sama v exkluzivním rozhovoru říká, je to definitivní a nebudeme ji vídat ani na lavičce. 

Už několikrát jste o konci nahlas přemýšlela, tentokrát je to už definitivní?

Předtím to bylo opravdu jen přemýšlení, ale v tuto chvíli je to úplně definitivní. Vím, že mě čeká něco nového a přece jen jsem hrála florbal hodně dlouho a myslím si, že jsem do toho dala vše, co jsem mohla. Na víc už asi ani nemám sílu a nemám co už předávat.

Ta myšlenka přišla už před tím novým životním impulsem nebo ruku v ruce s ním?
Musím říct, že přišla už v průběhu sezóny, kdy jsem už na mistrovství světa na sobě cítila, že to není takové, jak bych sama chtěla. Usoudila jsem, že pokud to takhle cítím, tak už to dál takhle zvládat nebudu. Přece jen na té ženské i juniorské scéně byla pro mě spousta práce a vyvinulo se to tak, že to dál nejde.

Krátce po oznámení ukončení kariéry jste řekla, že opouštíte florbal úplně. Vrátíte se někdy?
To teď není snadné říct. Vím, že mi bude chybět trénování i těch mladších kategorií, kdy je na nich vidět velký pokrok, že si holky některé věci opravdu berou k srdci a snaží se to tak dělat, což se mi strašně líbilo. Chodov touto cestou šel, na čemž jsme byli domluvení, a v současném kádru je spousta juniorek, ať už z jiných klubů nebo našich vlastních odchovankyň. To je obrovská výhoda ve chvíli, kdy skončí čtyři až pět hráček, tak je nahradí sedm nových z juniorského týmu.

Vrátíme-li se zpět v čase, tenisu jste zanechala kvůli zraněním a řekla jste, že je těžké se po nich vracet zpět. Zdravotní problémy se vám ale nevyhýbaly ani ve florbalu. Je snažší se v kolektivním sportu po zranění vrátit zpátky?
Z jedné strany to bylo kvůli zraněním, ale z druhé to také bylo velmi náročné. Já jsem hlavně chtěla dodělat školu, což bych bohužel s tenisem nezvládala, i když jsem nebyla na top úrovni. A jestli je to snažší? Člověk se s tím musí vypořádat pořád jako individualita, ale tým mu v okamžik, kdy se vrátí na hřiště, obrovsky pomůže, takže nějaká výhoda tam samozřejmě je. Bohužel kolikrát je to tak, když člověk chce hned hrát a svému týmu pomoci, tak ta zranění nedoléčí a vracejí se. Jsou to pro a proti, ale kolektiv je v konečném důsledku pořád lepší.


Vlevo Anet Jarolímová ve svém prvním (2009 vs. USA) a vpravo v posledním utkání na MS (2015 vs. SUI)

Nejtěžší zranění, vykloubená kyčel, vás postihlo před pěti lety na Polish Open. Co vás přimělo se vrátit ještě na takovou dobu?
Obrovská vůle a motivace. Strašně obrovská.

Dostala jste se z toho poměrně rychle, za tři měsíce jste vyhrála s reprezentací první bronz na MS.
To bylo zadostiučinění, protože tam jsem si opravdu sáhla na dno. Připravovala jsem se i doma, měla jsem dvoufázové tréninky a stalo se mi, že to už nešlo. Věděla jsem, že to není optimální a chybí mi ještě spousta práce k tomu, abych mohla vůbec o mistrovství přemýšlet. V tomhle chci ještě jednou poděkovat trenérkám (Karolína Šatalíková a Markéta Šteglová, pozn. red.), že mi tehdy důvěřovaly a vzaly mě. Věděly, co všechno pro to dělám a velmi mi svou důvěrou pomohly. Nakonec jsem to zvládla a tahle zkušenost mi toho dala spoustu do života.

Byl to tehdy pro vás osobně vrchol kariéry nebo přišel až později?
Těžko říct. Spíš bych za vrchol své kariéry považovala konec loňské sezóny, kdy jsme s Chodovem získali titul. Nechci tím říci, že tituly s Herbadentem jsou o něco níž, ten tým byl skvělý, ale tady jsme to vyhráli opravdu poprvé a radost celého klubu byla obrovská. Navíc následující Pohár mistrů se hrál doma v Česku, v Mladé Boleslavi, takže to byl další bonus. To vše Chodov zažíval poprvé a vlastně ještě získal Pohár České pojišťovny. To vše se dá považovat za vyvrcholení mé kariéry. Ale je pravda, že při návratu po té vykloubené kyčli se mi trochu přepnulo myšlení.

Tím jste sama přešla k Chodovu. Je pro vás důležité, že jste ukončila kariéru právě tam?
Všechny ty kroky, ať už odchod z Chodova do Herbadentu nebo zpátky, byl takový můj menší florbalový sen. Chtěla jsem to tak zažít. S Herbadentem jsem nevěděla, jak se to bude v průběhu kariéry vyvíjet, protože tam přece jen byly nejlepší hráčky z celé České republiky, ten tým byl obrovsky silný. Já měla to štěstí se k němu zařadit a mohla tam odehrát spoustu sezón, spoustu se toho naučit a zažít. Ten konec na Chodově jsem si tak nějak malovala už dlouho, a když jsem cítila, že roky ubíhají, tak jsem věřila v návrat.


Herbadent a Chodov, dva životní kluby Anet Jarolímové

Hodně jste si na hřišti rozuměly s Hankou Lackovou, nelitujete toho, že si už nikdy spolu nezahrajete?
Když jsem se vracela na Chodov, tak jsem jí zkoušela lámat, jestli by nechtěla přijít a zopakovat tu éru. Ale rozhodla se pro Švýcarsko, což plně chápu a taky tam rozjela fantastickou kariéru. Ještě jsem věřila, že by mohla alespoň tu uplynulou sezónu, ale bohužel ani to nevyšlo.

Konzultovala jste s ní konec kariéry?
Ne, to vůbec. Maximálně jsem to probrala s rodinou a bylo to jen moje rozhodnutí, které nikdo neovlivnil. Zkrátka to nějak vyplynulo. Jak sám víš, tak to poznáš jenom ty.

Co vás tedy nyní čeká? Splnil se vám dlouholetý sen a stala jste se fotbalovou agentkou?
Agentkou úplně ne, protože jak jsme časem zjistili, tak ta práce je extrémně složitá a já bych na ni neměla. Klobouk dolů před těmi, kdo se v tom dokáží pohybovat a mít takové hráče. Nicméně budu ve fotbalovém prostředí a myslím, že to je to nejlepší, co mě mohlo zatím po florbalu potkat. Takhle jsem si to nějak představovala. Sice to bude velmi náročné, jako každá jiná práce, ale strašně se na to těším, že to bude něco nového.


ANET JAROLÍMOVÁ

Narodila se 5. července 1989 ve Francii, kde tehdy hrál její otec, současný trenér fotbalové reprezentace Karel Jarolím, za FC Rouen. Do prvního soutěžního florbalového zápasu nastoupila v roce 2004 za Tatran Střešovice, poté se přesunula do Chodova. V letech 2009 – 2014 pak hrála za pražský Herbadent, se kterým získala 4 tituly mistryně ČR. Po návratu do Chodova získala v roce 2015 svůj pátý a poslední titul. Pět triumfů si připsala i v Poháru České pojišťovny.

Pro fanoušky je nezaměnitelná svým drobným vzrůstem, ale i se 155 cm dokázala frustrovat mnohé vyšší obránkyně. V Extralize žen nastoupila celkem ke 260 zápasům (základní části i play-off), ve kterých nastřílela 289 gólů a na 232 přihrála. Se 141 body je aktuálně historicky nejproduktivnější hráčkou play-off Extraligy žen. Ačkoliv přicházely nabídky ze zahraničí, českou soutěž nikdy neopustila.

Do ženské reprezentace byla poprvé nominována v listopadu 2007, svůj první gól vstřelila na EFT ve finském Porvoo Švédkám. V národním týmu si celkem připsala 73 startů, nastřílela 23 gólů a 21 připravila svým spoluhráčkám. Zúčastnila se čtyř mistrovství světa. Na svém druhém šampionátu v roce 2011, pár měsíců po těžkém zranění, pomohla českému ženskému národnímu týmu získat historicky první a zatím jedinou medaili.


Generální
partner

Partneři
klubu