V neděli 24. října při domácím utkání Livesport Superligy proti Black Angels (7:8 v prodloužení) rozšířil chodovský Klub legend hned čtyřlístek dalších ikon a opor. Hned tři z oceněných byli brankáři… Po Lence Lačňákové a Kristýně Provázkové přišla v rozhovoru řada i na dlouholetou oporu mužského A-týmu, tedy Jana Baráka.

Vytáhlá postava Bariho v chodovském brankovišti utkvěla v paměti asi každému. Číslo 90 tak po právu nalezneme pod střechou haly na Jižním Městě. Majitel obou chodovských titulů a účastník všech tří Superfinále, do kterých se jihoměstský tým dostal, se rozpovídal nejen o zlatých momentech a příběhu doprovázející výběr čísla, ale i o začátcích a důležitosti Martina Koutného.

Jak se cítíš jako klubová legenda?

„Moc mě to těší. Tak byl jsem na Chodově opravdu dlouho a asi bych lhal, kdybych tvrdil, že jsem to nečekal. Líbí se mi, jako velkému fandovi NHL, vyvěšené dresy v jihoměstské hale. Dokážu si ale představit větší repliky, jelikož mám 5 dioptrií. (smích)“

Na slavnostním ceremoniálu s tebou byl i syn Jáchym. Jak jste si to spolu užili?

„Za to jsem byl také moc rád. Rodina od Magdy pochází z Kostelce a je početná, tak jsem jim nabídl, že by mohli dorazit. Ve výsledku od nich přišlo asi 10 lidí. Kromě Magdy a Jáchyma si to nenechali ujít i můj táta a kamarádi, například Martin Koutný. Celkově jsem na tribunách měl zhruba 20 blízkých lidí. Bál jsem se lehce skrz návštěvnost na předchozích zápasech, takže jsem aktivně konal.“

Takže díky tobě bylo na hale docela dost lidí?

„Přesně tak. Atmosféra byla důstojná.“

Nepokazili ti dojem lehce kluci z A-týmu výsledkem duelu?

„Ani ne. Padla spousta branek, což tak zapadá do výsledků, které nyní Chodov má. Samozřejmě bych byl raději za tři body, ale do mých pocitů se to extra nepromítá. Jsem už od toho trochu dál než blíž. Přišel jsem se podívat na dobrý zápas s tím, že jsem věděl, že o přestávce budu oceněn.“

Přesto co pro tebe Chodov stále znamená?

„Krásné vzpomínky a zážitky, řada skvělých kamarádů, zhruba 16 let v A-týmu a asi další dva v mládežnických kategoriích. Prostě skoro celý sportovní život. Hrál jsem před tím tenis v různých klubech, ale florbalu jsem byl věrný na Chodově. Až teď mi dochází, že jde o raritu. Bral jsem to ale vždy jako samozřejmost. Bylo příjemné, že občas zacinkala nějaká medaile, ale primárně jsem hrál kvůli lidem v týmu. A právě i díky těm úspěchům vlastně nebyl důvod měnit dres, nebo vyměnit mě.“

Zmínil jsi lidi kolem, koho z nich by jsi rád vypíchnul jmenovitě?

„Řeknu jména, se kterými udržuji pravidelný kontakt i po konci kariéry. Bouša, Kotlas, Strachota, Fiala, Martin Koutný, Ondra Mikeš a Tom Ondrušek, pokud se bavíme o spoluhráčích. Samozřejmě jsem v pravidelném kontaktu i s Dejvem Podhráským. Je ale opravdu těžké, když nemáte v programu přesně daných pět společných tréninků, najít průsečíky pro setkání. S těmito kluky se ale potkávám, i když by mi nevadilo, kdyby nám srazy vycházely častěji.“

V jednom rozhovoru jsi nakousl, že jste v šatně často pouštěli Miley Cyrus. Trvá tahle vášeň i dál?

„Řekl bych, že ne. Když ji ale slyším v rádiu, které mám často puštěné v autě, tak vzpomínám. Zároveň se mi vybavují cesty ze zápasů, kdy jsme s touhle starší gardou měli takovou tradici. Zapnuli jsme rádio Impuls a pokud nezahráli tři špatné písničky za sebou, tak jsme nikdy nepřepnuli. Často se zachránili až právě na poslední skladbě.“

Na co nejraději s Chodovem vzpomínáš?

„Složitá otázka. Prvoplánově bych mohl říct, že vyhraná Superfinále, ale vyberu si čtvrtfinále proti Brnu. Tehdy se hrálo na tři vítězné a my jsme hned první utkání prohráli. Následně jsme se štěstím v prodloužení vyrovnali a jeli do Brna. Vzpomínám si na penzion, kde jsme byli ubytovaní, s rybníkem, kvůli kterému jsme se vsázeli s Martinem Flouskem. Poprvé v mé éře jsme vyhráli sérii v play-off a prošli mezi čtyři nejlepší. O to je to pro mě cennější, protože mě bavilo být v týmu, který se zlepšoval a dosahoval na různé mety. Já jsem si na Chodově vše odmakal a musel zkousnout i řadu porážek. V letech, kdy jsme vyhráli titul, jsme už měli silný kádr.“

Máš vůbec spočítaný počet medailí, které jsi s Chodovem získal?

„Vůbec. Člověk si pamatuje maximálně zlata, ale já nehrál florbal primárně pro medaile, byť šlo o příjemnou součást. Nikdy byl nechytal, kdyby se mnou trénovali kokoti, vedení by byli kokoti a s nikým bych si neměl co říct.“

A jaký byl Honza Barák, když přišel do A-týmu a v začátcích kariéry?

„Tím, že jsem vysoký, tak jsem měl vždycky pocit, že mi chytání jde. Navíc jsem byl okolím docela adorovaný, takže vše bylo docela jednoduché. Byl jsem nafoukaný. Rozsvítilo se mi pořádně, když přišly zranění a také silní gólmani jako třeba Honza Binder, který chytal rozhodně lépe. Ukázal mi, že musím přidat. To přišlo chvíli po stříbru z MSJ, kdy jsem doopravdy létal v oblacích. Také se mi vybaví příchod Radima Cepka, jenž ke mně měl proslov a já se na nějaký čas urazil. Bylo těžké slyšet nepříjemná slova.“

Padlo jméno Radima Cepka, který byl v modrobílém dresu při první účasti v Superfinále v roce 2013. Jak na tuto akci vzpomínáš?

„Vše bylo nové a moc fajn. Florbal v největší hale v Česku? Prostě pecka. Pamatuji si, že nás dokonce jako tým vzali pár dní před zápasem do O2 areny, kde jsme se prošli po tribunách a viděli také kabinu. V dalších letech už něco podobného nebylo, Superfinále v tomhle smyslu zešedivělo. Bohužel pro mě jsem zůstal jen na lavičce, na druhou stranu zcela zaslouženě. I semifinále odchytal Honza Binder.“

Na další finále jste si museli pár let počkat. Do 02 areny jste se znovu podívali až v sezoně 2015/16, kdy přišel pro Chodov první titul v mužské kategorii. I tento zápas pro tebe byl pouze ze střídačky, přesto jaké jsi měl pocity při zisku zlata?

„Skvělé. V tomto případě se mi podařilo upozadit osobní stránku, byť asi až po konci zápasu. Tenkrát chytal Dan Mück a já měl v hlavě, že bych šel za trenéry a řekl jim něco typu: „Za ty roky na Chodově bych si zasloužil chytat. Nechte mě nastoupit, klidně po prvním gólu může přijít střídání.“ Díky bohu jsem něco takové nikdy neudělal. Dana jsem podporoval, před každým zápasem s ním mluvil a díky tomu jsem vlastně měl pocit, že jsem týmu prospěšný, i když jsem zrovna nechytal. Po Superfinále přišla obrovská radost za lidi. Za Kájího Myšáka, za Majkla Bauera a další, kteří jsou v klubu od začátku a konečně dostali i chlapský titul. Byly roky, kdy jsme dostávali 10 gólů od Tatranu a o zlatu se nám ani nesnilo.“

Měl jsi husinu z atmosféry na tribunách?

„Ani při jedné účasti jsem tribuny přímo při utkáních moc nevnímal. Potom ale jít s titulem k zaplněnému sektoru a vidět známé i neznámé v chodovských dresech, to byl obrovský zážitek a nápor na emoce.“

Následné oslavy proběhly náležitě?

„To si piš. Dvakrát nebo možná i třikrát jsme měli v Kunraticích rezervovanou hospodu u Šeberáku, kam mohl přijít kdokoliv s Chodovem spjatý. Slavit jsme s klukama uměli i pro porážkách a méně důležitých výhrách, takže tady do bylo „do mrtva“.“

A jaký byl kádr dvojnásobných šampionů na hřišti?

„Důležité bylo, že přišel Martin Koutný. Neodmyslitelně dobrý hráč, pro mě ale ještě lepší člověk. Sehrál důležitou roli, jelikož rychle navnímal, co se různě v týmu děje, obrousil některé hrany, protože jsme měli v týmu výrazné individuality. Někteří kohouti si uměli vážně vjet do vlasů. Martin ale utmelil s dalšími zkušenými hráči kabinu. Celkově problémy, kterým jsme čelily v sezoně, jsme pak dokázali při Superfinále hodit za hlavu.“

Ve třetím finále jsi byl brankářkou jedničkou. Byla to pro tebe určitá satisfakce?

„Dvakrát před tím jsem nechytal zaslouženě. Tohle play-off ale bylo takové, že kdybych ani tentokrát nedostal příležitost, tak bych na Chodově skončil. Cítil jsem, že jsem si doopravdy zasloužil být v bráně.“

Kariéru jsi ukončil v roce 2019. Nejprve formálně po sezoně a následně posledním „střídáním“ proti brněnskému Hattricku, kdy jsi symbolicky strávil v brankovišti 90 vteřin. Jak vzpomínáš na tuhle událost?

„Mrzelo mě, že jsem neměl na dresu třeba číslo 39, protože 90 vteřin je docela hodně. Luděk Ondráček mi dokonce málem vstřelil gól. (smích) Bylo ale hezké si ještě jednou obléct výstroj, mám pěkné fotky i s Michalem Rebrem, na kterého doteď vzpomínám. Rozlučky jsem měl dokonce tři. První byla po konci v semifinále play-off, kdy jsme jednoznačně nestačili na Mladou Boleslav. Poslední branku mi vstřelil Jirka Curney. S klukama jsem se loučil potom v létě při fotbalovém zápase.“

A proč jsi oblékal dres právě s číslem 90?

„Byl jsem si se svým nejlepším kamarádem potisknout dres. Stáli jsme před obchodem a já se ho zeptal: „Jaké nejdivnější číslo tě napadá?“ Jeho odpověď je jasná. Takže nešlo o nic víc než pár sekundovou legraci. Do té doby jsem měl 32, důvod ale už nevím.“

Po konci kariéry také zaznělo, že se pro tebe najde nějaká bafuňářská práce a z Chodova jsi opravdu nezmizel. Co vše tedy aktuálně pro jihoměstský klub děláš?

„V minulé sezoně jsem ještě dělal více věcí. Stíhal jsem se starat o skupiny mladých brankářů, fungoval jsem více u A-týmu a k tomu i marketingová stránka jako plnění webu, sociálních sítích atd. Nyní se ale stěhuji s rodinou do Kostelce nad Labem, pracuji na plný úvazek ve fotbalové Slavii, což je hodně časově náročné. V tomto ročníku se tak starám o rozhovory, mám na starost první kontakt s potenciální posilou a s Dejvem pokračujeme v podcastu. Chodov mám stále v srdci, byť už je nitka opravdu úzká. Přetrhnout úplně ji rozhodně nechci.“

Takže si užíváš, že se věnuješ profesi, která ti to dále umožňuje…

„Přesně. Je to cesta, jak být dále v kontaktu s týmem. Bavím se tím. Zároveň chci vyzdvihnout kluky, kteří mají rodiny, a přesto dokážou hrát. Dopředu jsem počítal s tím, že by mi to drásalo srdce. Klobouk dolů klukům i jejich partnerkám. A jsem rád, že jsem to ani nezkusil a odpískal florbal. Končil jsem s vědomím, že se zanedlouho narodí Jáchym.“

Máš stříbro z MSJ 2007, k tomu vlastníš bronz z MS 2014, tedy poslední českou mužskou medaili. Jaké jsou tvé predikce k šampionátu v Helsinkách, který startuje za pár dní?

„Jsem zdravě optimistický. Rozptyl je asi jasný. Od prvního do čtvrtého místa. Věřím ale, že se může povést projít až do finále. Naopak kdyby se ani tentokrát nepřivezla medaile, tak už by to bylo vážně smutné. Sedím také v reprezentační komisi, takže budu rozhodně sledovat všechna utkání a držet palce. Na posledním EFT kluci předvedli dobré výkony. Z Chodova nakonec pojede jen Tom Ondrušek, celkově bych vyzdvihnul i Filipa Langera a Filipa Formana.“


Generální
partner

Partneři
klubu