V neděli 24. října při domácím utkání Livesport Superligy proti Black Angels (7:8 v prodloužení) rozšířil chodovský Klub legend hned čtyřlístek dalších ikon a opor. Hned tři z oceněných byli brankáři… Jako druhou po Lence Lačňákové jsme k rozhovoru přizvali Kristýnu Provázkovou, která v památném Superfinále 2015 vychytala pro klub z Jižního Města premiérový mistrovský titul.

Probrali jsme, jak vzpomíná na historické zlato, své konkurentky včetně Jany Christianové, ztracená Superfinále s Vítkovicemi, i jakou chybu si nejvíce vyčítá. A řeč přišla i na to, jak se jí po kariéře daří a zda ještě navlékne brankářskou výstroj.

Kristýna Provázková přišla na Chodov v roce 2010 z Jihlavy a rychle se stala platnou součástí stále se zlepšujícího týmu. V průběhu dalších let nastoupila k 173 utkáním základní části a dalších 84 přidala v play off. V obou těchto statistikách je v historii klubu na druhém místě. Ve své sbírce má sedm ligových medailí (1-3-3) i triumf v pohárové soutěži. Pod historickým titulem žen je podepsaná jako Superhero finálového zápasu. Na svém kontě má i 15 reprezentačních startů, a především účast na domácím MS v roce 2013.

Jak sis užila ceremoniál proti Black Angels?
„Black Angels prominou, ale mnoho času jsem sledování zápasu nevěnovala, byť byl zápas zajímavý se spoustou branek. Užila jsem si na tribuně setkání se spoustou chodovských tváří a věnovala se spíš jim.“

Co to pro tebe znamená být v Klubu chodovských legend?

„Především jsem z nominace stále překvapená (smích). Nepřijde mi, že bych byla natolik výjimečná, abych visela u stropu.“

Pročpak?

„Pro mě jsou legendy, dámy prominou, tzv. „stará garda“ (smích). Naše generace se snažila navázat na odhodlání hráček jako AnKu, Holup, Béra, Díra, Breber, Ivča, Míša a další, které udržely pro ženský Chodov extraligu, urvaly medailové příčky.“

Kromě tebe byli uvedeni další dva brankáři, to je hezký počin, souhlas?

„Zajisté, neb bez dobrých brankářů by nebyly dobré výsledky. Brankáři tak nějak drží spolu. Díra byla mojí brankářskou kolegyní a v některých chvílích i zkušenou mentorkou. Vždycky mi byla velkorysou oporou, ať se dělo, co se dělo. Zároveň jsme se v brankovišti respektovali a zdravě motivovali. Bariho si ze společných chodovských parties určitě trochu pamatuju (smích). Nejvíc mi utkvělo v paměti, jak se snažil poskládat do Dejvovy malé Corsy cestou z Motola, kde jsme dětem rozdávali plyšáky. Na to, jak jsme si vlastně málokdy pořádně popovídali, tak jsme se vzájemně sledovali a podporovali.“

Když se řekne Chodov, co ti hned naskočí?

„Stará chodovská hala, modrobílá a Majkl.“

A co zlaté Superfinále z dubna 2015, zisk premiérového titulu pro ženskou složku i Chodov jako takový?

„Vzpomínám na něj momentálně docela často, protože jsem umístila vzpomínkovou fotokoláž od Ivana Kuchaře vedle své televize. Byl to krásný okamžik, něco jako splněný sen. Z pověrčivosti jsem nikomu nikdy neřekla, co se mi v týdnu před Superfinále ve snu zdálo (smích).

Povídej, co to bylo?
„Že jsme vyhráli. Odnesla jsem si z toho, že když člověk opravdu něco chce, podaří se to.“

Byl to ten nejsilnější zážitek?

„Jeden z nejsilnějších pozitivních zážitků, kam řadím i výhru v prodloužení sedmého semifinálového zápasu s Vítkovicemi o týden dříve. A nutno dodat, že si také vybavím skvělou partou výborných hráček.“

Oslavy musely být hodně náročné, že?

„Z oslav si pamatuji takřka všechno, bohužel i ostatní spoluhráčky, především z cesty vlakem z Ostravy do Prahy po semifinále (smích). Na některá moje tehdejší prohlášení se jen tak nezapomnělo.“

Například? 

„Tehdy při vypjatých zápasech ve Vítkovicích na mě občas něco pořvával Tomáš Krásný z jeho prezidentské židličky na galerii, ale face to face si nic nedovolil. Tak jsem ve vlaku hodnotila jeho nedostatečný objem kalhot (smích).“

Pobavme se ještě o finálové bitvě proti tehdejšímu Herbadentu SJM. O čisté konto jsi při výhře 4:1 přišla až tři minuty před koncem, mrzelo tě to? Mohl to být unikátní počin…

„Dovolím si tě opravit. Čisté konto v Superfinále 2014 udržela Lenka Kubíčková. Z hlediska perfekcionalismu mě těsně uniklé čisté konto mrzelo. Gólová střela z půlky od Terezy Pilíkové nebyla bůhví jaká bomba k tyči, nicméně to okamžitě přebila ohromná radost a euforie z úspěchu celého týmu.“

Po zásluze jsi byla navíc tehdy zvolena i za Superhero Superfinále…

„Doteď si vybavuji, jak jsme po zápase slavily ve sprše a mě několikrát někdo říkal, že mě shání nějaký pořadatel. Šlo to ale úplně mimo mě, slavila jsem s holkama. Pak mě přivezli autem na hrací plochu a převzala jsem tác s tričkem, které mi dodnes slouží jako pyžamo.“

Byly tam také klíčky od auta, že?

„Ano, pronájem auta na jede měsíc jsem využila tak, že jsem se musela nechat vozit, v tu dobu jsem totiž nevlastnila řidičské oprávnění. Toho využili všichni mí čtyři bratři. Taky se jednou jelo za tátou do Holandska. Suma sumárum se za měsíc najezdilo tolik, že jsem se bála, aby VW neskončil s podporou České florbalové unie. Roman Urbář je velmi schopný člověk a naštěstí to vyžehlil (smích).“

Obraťme list. Existuje nějaká událost z chodovského angažmá, kterou bys ráda vytěsnila?

„Myslím si, že je to jedna věta, kterou jsem tehdy řekla bývalé spoluhráčce po zápase při podávání rukou. To jsem si mohla odpustit. Promítala se tam totiž rivalita s jihoměstským soupeřem.“

Druhý titul pro tebe osobně byl velmi blízko také v letech 2016, 2018 a 2019. Pokaždé jste prohrály finálový duel s Vítkovicemi, mrzí tě něco skrz tyto tři porážky?

„Obdržený gól v prodloužení Superfinále 2018. Upracovaný zápas, kdy jsme v 52. minutě vyrovnaly na 2:2 a následovalo prodloužení. Ten okamžik, než mě tečovaný míček přeletěl, trval podle mě tak 10 vteřin. Já se přitom válela na zemi a nemohla s tím už vůbec nic udělat.“

Jak vzpomínáš na své brankářské kolegyně, jak jste spolu fungovaly?

„Při rekapitulaci všech brankářských kolegyň musím uznat, že ten výčet jmen je zajímavý. Každá byla výjimečná. Zakládala jsem si na vzájemném respektu, podpoře a přiměřené dávce soutěživosti.“

Mrzelo tě, že s příchodem Jany Christianové jsi byla trošku odsunuta na druhou kolej?

„Nemyslím si, že bych prvoplánově byla odsunuta na druhou kolej. V průběhu mojí poslední sezony mezi nás trenéři podělili zápasy základní části i play off napůl, nicméně v nejdůležitějších zápasech jsem důvěru trenérů nedostávala.“

Jak těžké to bylo zpracovat?

„Tehdy i moje intuice nelhala, když jsem z týmu vycítila, že také spoluhráčky spíš inklinovaly k Janě, takové české superstar mezi brankářkami. Samozřejmě to nikdo nikdy nepřiznal, ale já to tak prostě vycítila. Trochu hořké to bylo, ale určitě ne konec světa. Nic netrvá věčně.“

Zažila jsi také i různé trenéry, v klubu i na reprezentační scéně, kdo ti nejvíc pomohl v kariéře?

„Pod nejlepšími úspěchy a výsledky týmu je podepsaná Míša Marešová s Radimem Cepkem. Ta navázala na vytvořený background Ondry Neumana. Poslední roky zase převzal trenérské žezlo Luky Procházka, skutečná legenda Chodova. Nejvíc času mi bezesporu věnoval Ondra Neuman, kdy za svého působení u žen zařídil spolupráci s fyzioterapeutkou Evou Novotnou. Ta mi neskutečně pomohla po fyzické stránce. Musím také zmínit nezapomenutelného Brabyho, se kterým i ten nejhnusnější trénink letní přípravy byl zábava.“

Co teď děláš, čemu se věnuješ?

„Kromě práce a normálního života se s partnerem poslední dva roky věnujeme rozsáhlé rekonstrukci domu, kterou letos i přes veškeré komplikace finalizujeme. Díky tomu jsem si prohloubila znalosti ve stavebnictví (smích).“

Povídej, na co konkrétního tě užije?

„Naučila jsem se třeba obkládat, postavila do latě už dvě party Ukrajinců a tak (smích). Začala jsem zahradničit, ještě musím opravit skleník a spoustu dalších věcí. Je to taková terapie, protože když něčemu věnuji píli a čas, pozitivní výsledek se takřka vždy dostaví. Slzičky zklamání či špatná nálada nehrozí. Tím narážím na všechna ta prohraná finále (smích).

Na zápasy ženského týmu Chodova stále koukáš?

„Sleduji výsledky ženské extraligy, občas si něco přečtu. Zápasy chodovských holek se snažím nesledovat, abych jim to nekazila. Vždycky, když jsem totiž jejich zápas sledovala živě, většinou dobře rozehraný zápas prohrály. Do haly na jejich zápas jsem radši vůbec nepáchla (smích).“

Do branky ještě někdy zaklekneš?

„Přiznám se, že jsem se letos nechala přemluvit a vypomohla na jeden zápas kamarádkám v Jičíně. Kategoricky to tedy vyloučit nemohu, na velký comeback to ale určitě nevypadá. Nejsem zastáncem zmrtvýchvstání.“ 


Generální
partner

Partneři
klubu