O dva ženské světové šampionáty připravily Gabrielu Tožičkovou rozpory s bývalým koučem národního týmu Miroslavem Janovským. Do třetice to mělo vyjít. Janovského nástupce Sasha Rhyner jejím schopnostem uvěřil, sázel na ni, měla být jedním z es v honbě za vysněnou medailí. Ale nestane se, poraněné stehno nedovilo obránkyni odehrát v Neuchatelu ani minutu a Tožičková se v pondělí vrátila do Prahy. Učinila tak ze svého vlastního rozhodnutí…

Proč? Co byla její motivace opustit národní tým? Jaké to bylo stát před spoluhráčkami a loučit se? A proč nebude probíhající šampionát sledovat? O tom všem promluvila 23letá chodovská Lvice v nesmírně emotivním rozhovoru.

Do Prahy jsi přiletěla v pondělí, co se ti během letu honilo hlavou?
„Všechno jsem si v hlavě rozebírala. Samozřejmě převládá určitý vztek, lítost a všechny tyhle negativní emoce. Na druhou stranu musím říct, že z mé strany přišla i velká úleva, protože na mou hlavu toho bylo poslední dobou tolik, že už jsem myslela, že mi pukne.“

Za celý cyklus jsi krom kvalifikace absolvovala všechny reprezentační akce. Musí to strašně bolet, že?
„Je to tak. Ale udály se věci, které jsou nebo byly důsledkem mého momentálního rozpoložení a zkrátka to tak asi má být. Každopádně je to samozřejmě obrovsky frustrující, když se vám rozplyne v jediný okamžik dlouhodobá práce, snaha a energie, kterou jsem tomu věnovala. O to víc je to ještě podtržené tím, že nakonec s týmem odjedete, jste nominována, všeho se tam namlsáte a pak stejně jedete domů. Nicméně se s odstupem času na tom snažím hledat pozitiva.“

To cením. Stejně tak klobouk dolů, že jsi sama iniciovala svůj konec a uvolnila místo na soupisce Michaele Kubečkové.
„Sama jsem si dokázala, že mám nějaký charakter a to jsem normálně hodně sebekritický člověk, hodně zřídka se za něco pochválím. Myslím si, že by se takhle každý nezachoval. Každopádně v tom nejde vidět jen ta negativa, každá věc je k něčemu dobrá. Jsem zdravá, nestalo se mi nic fatálního, což je pro mě to hlavní.“

Nějaké slzy ukáply?
„Proběhly a nebylo jich málo. Mrzí vás to. V tu danou chvíli se s tím nějak srovnáváte a ty slzy na tom nejsou asi nic špatného, kór u nás u ženských. Nejhorší je ten pocit si to přiznat. A také pro mě bylo strašně těžké předstoupit před celý tým a tu věc jim celou sdělit a nějak vysvětlit. Slzy jsou důsledkem vašich dlouhodobě zadržovaných emocí a já v neděli jen vyndala špunt a nechala to všechno vyplavit pryč.“

Takže co tě nezabije, to tě posílí?
„Je to takové heslo, kterým si pozitivně omlouváte nějakou špatnou věc, neúspěch. Ale samozřejmě to heslo v životě platí. Každá zkušenost a to i negativní vás posouvá někam dál, něco vám dává. Zažila jsem už spoustu pádů na zem a mnohem horších a bolestivějších a zvládla jsem to. Nicméně používám hodně ještě jedno heslo: Když nejde o život, nejde o nic! A taky se k tomu tak stavím.“

Je to jen pořád jen sport, že…
„Ano, a takové věci se občas dějí. Kdybychom si zahrály hru na “kdyby”, tak jsem dnes mohla mít na kontě tři odehraná mistrovství světa žen, ale není to tak a nemám ani jedno. Na svých rozhodnutích bych ale nic nezměnila, stojím si za nimi a to jak v případě letošního mistrovství světa, tak i těch uplynulých.“

Jak se to zranění seběhlo?
„Stehna jsem měla chycená už na soustředění v Kerenzenbergu. Zbylé dny jsem se snažila hodně regenerovat, abych mohla být plně připravena. Bohužel i tím, jak jsme měly každý den alespoň jeden trénink nebo nějakou zátěž, tak se mi to nepovedlo a namožené stehenní svaly jsem si brala až do Neuchatelu.“

Co bylo dál?
„Pak jsme měly poslední trénink v sobotu v jedné místní tělocvičně, kde byl celkem dost kluzký povrch, a při jednom z florbalových cvičení se mi smekla noha a jeden ze stehenních svalů se natáhl. S fyzioterapeuty jsme intenzivně pracovali na tom, aby se sval povolil a já mohla normálně nastoupit do zápasu. Měli jsme k dispozici i ultrazvuk, který vyvrátil natržení svalových vláken, což byla dobrá zpráva. K uvolnění se využívalo hodně lymfodrenáže, napíchávání jehliček do svalu a dalších prostředků, nicméně jsem druhý den k zápasu nenastoupila. Odjela jsem půlku rozcvičky a pak jsme přešly do sprintů, změn směru a sval se opět celý stáhl a nepustil mě. Šla jsem tedy oznámit trenérům, že nebudu moci nastoupit.“

Zbytek známe, bohužel… V chodovském podcastu jsi přiznala, že už před startem MS jsi nebyla úplně zdravotně ready.
„Před EFT jsem si vymkla koleno a natáhl se mi postranní vaz, týden před odjezdem na MS mi prasklo nějaké mikrovlákno svalu v chodidle a teď tohle. Můžeme si říct, že je celkem absurdní přijít o MS kvůli pouhému natažení svalu, ale prostě vás to nepustí. Já jsem člověk, který je schopen vydržet spoustu bolesti a to jak psychické, tak fyzické, ale tohle je prostě tak ošemetné zranění, že s tím zkrátka hrát nejde. Nejde to ničím stáhnout, nejde to zajíst prášky a ještě hrozí to, že by to mohlo prasknout, což bych za žádnou cenu neriskovala. Za to mi to zase nestojí.“

Není šance, že to za pár dní odezní? Řešili jste s fyzioterapeuty i tuto variantu?
„Varianta byla, že si dám na zápasy ve skupině pauzu a dodám tomu svalu patřiční klid. Jenže v téhle chvíli se dostáváte trochu do úzkých. Jsme na mistrovství světa, ne na přípravném turnaji, kde si něco takového můžete dovolit. Ono by to mohlo vyjít a mohla jsem případně odehrát ta zbylá utkání, ale jsou to pořád jen dohady. A samozřejmě tu nejde teď také jen o zranění. Ve chvíli, kdy řešíte už potřetí za měsíc a půl takovouto situaci, je vaše hlava úplně jinak nastavená než hlava ostatních, a to je špatně.“

Proto jsi z nakonec MS odcestovala? Aby si nekazila atmosféru a bojového ducha týmu?
„Ten tým tam musí být v laufu, tím MS žít a všichni musí být naladěni na stejnou vlnu, pokud chceme uspět. A já v tomhle byla někde jinde. Já se cítila nekomfortně a bylo to na mě znát, ten tým se cítil nekomfortně, a takhle to prostě nejde. Nepodepsala bych se pod to, kdybych byla tím jediným článkem, který by zbořil ten náš domeček z karet. Každá hráčka, každý člen týmu musí cítit z toho druhého podporu a energii. Já tam tohle neměla a to byl jeden z hlavních mých impulsů jet domů a poslat tam někoho, kdo těm lidem dá, co já jim teď dát nemůžu.“

Jak se s tebou spoluhráčky a trenér rozloučili?
„Holkám jsem to v neděli večer oznámila a nechtěla rozvádět žádnou diskuzi. Chtěla jsem být pak chvíli sama. Po nějaké době jsem měla s realizačním týmem celkem dlouhou diskuzi a rozloučili jsme se tak nějak po Česku. Dnes ráno se někteří se mnou chtěli zdlouhavě loučit, tak jsem je vždy všechny odehnala, řekla jim, že to takhle nechci a čau. Přeci jenom jste dost rozcitlivělí a v neděli už jsem toho nabrečela dost, nechtěla jsem v tom dál pokračovat i druhý den.“

Ale hodně štěstí si jim stihla říct, ne?
„Chtěla jsem jim popřát při té příležitosti, kdy jsem jim oznamovala, že jedu domů, ale už jsem na to nějak neměla sílu. Vzkázala jsem jim jen tedy na dálku, že jim moc držím palce a ať tu naší práci a energii přetaví v úspěch. A pak také, že všem moc děkuju, že to s nimi bylo fajn a že mě díky nim zase florbal po dlouhé době bavil.“

Co říkal na tak krutý konec klubový trenér Lukáš Procházka, už jste spolu hovořili?
„Ano. Luky mi psal hned, jak se něco dozvěděl. Když jsem přiletěla do Prahy, tak jsme spolu asi patnáct minut ještě telefonovali. Jak se tvářil, to nevím, ale asi ne moc hezky, jak ho znám. Nicméně mi říkal, že ho to hrozně mrzí a že ho to sere.“

Obraťme list. Co musí český tým udělat, aby získal medaili? Na první dobrou jsme sice přejeli Lotyšky, ale následoval výprask od Švédek.
"Musíme se dostat do toho svého energetického laufu. Obrana bude to, na čem musíme do dalších zápasů zapracovat, lépe v ní komunikovat. Ale holky znám a vím, že to umí. Jakmile celý tým žije, tak dokážeme dělat neuvěřitelné věci a to je jedna z cest k úspěchu.“

Jaké máš další plány, budeš MS sledovat v televizi?
„Chci teď trochu vypnout. Potřebuju si dát to stehno do pořádku a vyčistit si hlavu, abych mohla normálně fungovat. Holkám hrozně fandím, ale upřímně nevím, jestli to dění budu sledovat. Nechci, aby to vypadalo nějak sobecky, nebo že bych jim něco nepřála, to vůbec. Ale negativní emoce se ve mně drží a nějakou dobu držet budou. Bude mi dost líto, když holky uvidím v televizi, na internetu, že tam nemůžu být s nimi. Určitě se nezamknu do jedné místnosti, abych se izolovala od všeho, ale nebudu to zas tak bedlivě sledovat. Výsledky mě zajímají a i to, jak si holky vedou, jen se nebudu zbytečně trápit sledováním dění něčeho, čeho jsem měla být součástí. Potom se na to zpětně třeba podívám a vrátím se k tomu, ale teď ne. Každopádně to takhle cítím teď, v den, kdy jsem odjela z MS. Zítra už to můžu vidět také jinak, ale momentálně jsem nastavená takhle a nebudu tady nikomu lhát, jak budu hltat každou minutu MS.“


Generální
partner

Partneři
klubu